Historie kliniky

Snahy o tišení bolesti jsou spojeny s celými dějinami lidstva a prolínají celou historií lékařství. Pokud pomineme zmínku v knize Genesis Starého zákona (I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul, Gen 2:21), kterou nelze pokládat za stoprocentně spolehlivý pramen, můžeme pokládat za jisté, že byl již kolem roku 3400 př. K. v Mezopotámii vyšlechtěn Papaver somniferum (Mák setý), a že lékaři již tehdy užívali opium a výtažek z mandragory k potlačení bolesti. V oblasti nynějšího Peru ranhojiči používali listy keře Erythroxylon coca (Kokainovník pravý) obsahující kokain. Za zmínku stojí způsob podání – listy chirurg rozžvýkal a plival je do rány. Využíval tím jak lokálně anestetického účinku kokainu, tak jeho psychostimulační vlastnosti. Ve středověku nedošlo k významnému posunu v rozvoji anesteziologických technik, analgezie byla vyhrazena pro vyšší vrstvy společnosti a za hlavní přednost ranhojiče – chirurga byla považována jeho rychlost a zručnost.

Za datum vzniku anestezie jako oboru je považován až 16. říjen 1846, kdy dentista William T. G. Morton uvedl do celkové anestezie v bostonské nemocnici Massachusetts General Hospital za přítomnosti kolegů a studentů medicíny nemocného, jemuž chirurg poté odstranil tumor tvrdého patra. Byla to první bezbolestná operace s novým celkovým anestetikem – éterem.

Éterová anestezie umožňující operování bez utrpení, se rychle rozšířila. V Evropě byl éter k anestezii použit poprvé v Londýně 19. prosince 1846 a 27. ledna 1847 ve Vídni. Postupně byla do praxe zavedena nová nitrožilní anestetika (Thiopental v roce 1934), myorelaxans (Intocostrin – po izolaci alkaloidu d-tubokurarinu z liány Chondrodendron tomentosum – Chondrodendron plstnatý). Éter byl vytlačen novými volatilními anestetiky – halogenovanými uhlovodíky (halotanem, později isofluranem a sevofluranem). Bezpečnost celkové anestezie se zvyšovala s poznáním farmakologických účinků a vlastností anestetik, objevem technik kardiopulmonální resuscitace, rozvojem poznání v oblasti umělé plicní ventilace i zaváděním monitorace životních funkcí.

Paralelně s celkovou anestezií se rozvíjely techniky regionální anestezie. Již Napoleonův chirurg Dominique Jean Larrey podal zprávu o použití chladu k regionální anestezii. K opravdovému rozvoji regionální anestezie však bylo potřeba najít vhodnou techniku k aplikaci lokálních anestetik. To se podařilo v roce 1853 Alexandru Woodovi objevem injekční stříkačky s jehlou. V roce 1884 popsal oftalmolog Karl Koller jako první lokální anestezii kokainem (izoloval jej Albert Niemann v roce 1860). William Halsted a Richard Hall před koncem roku 1885 prokázali, že kokainem je možné způsobit blokádu nervového plexu. V roce 1886 byla poprvé provedena neuroaxiální (není známo zda epidurální či subarachnoideální) blokáda, ale až v roce 1891 Heinrich Irenaeus Quincke demonstroval lumbální punkci jako metodu vhodnou pro chirurgickou medicínu a zároveň popsal postpunkční bolesti hlavy. Techniky regionální anestezie byly postupně zdokonalovány, byla objevena nová bezpečnější lokální anestetika, byly zaváděny kontinuální metody (v roce 1944 předvedl Edward B. Tuohy svou jehlu pro zavedení katetru do epidurálního prostoru). V poválečném období však byla regionální anestezie odsunuta na okraj zájmu. Nemalý podíl na tom měla médii značně přiživovaná obava z trvalého neurologického poškození. Další výzkum však vedl k vysvětlení tehdy popisovaných komplikací a k nalezení souvislosti ne s technikami, ale s antiseptiky (fenol) nebo s nevhodnými corrigencii a aditivy používanými v lokálních anesteticích. To vedlo k renesanci regionální anestezie.

V Českých zemích se dějiny moderní anesteziologie (a de facto i moderní chirurgie) začaly psát 7. února 1847, kdy v nemocnici Milosrdných bratří Na Františku v Praze mnich Celestin Opitz podal éterovou anestezii. Celkovou i regionální anestezií se zpočátku zabývali chirurgové. Díky tomu jsou slavná jména české chirurgie (Maydl, Kukula, Horák, Jedlička a další) spojena i s anestezií. Přesto (nebo právě proto) byla anestezie svěřována ošetřovatelskému personálu. Anesteziologie se od chirurgie oddělila až téměř po stu letech v období po 2. světové válce. V Čechách byla otevřena první anesteziologická oddělení v Ústřední vojenské nemocnici, v nemocnici v Praze – Krči a v Brně u Svaté Anny.

V Olomouci začala anesteziologická éra 9. února 1847, 2 dny po Praze. Byl to rekordní čas: 3 měsíce a 24 dny po světové premiéře éterové anestezie.

Narkoza byla provedena v nové olomoucké nemocnici tehdy zvané Zaopatřovací ústav, která byla umístěna v budově zrušeného kláštera minoritů. Dnes je na jejím místě Filozofická fakulta Univerzity Palackého. Chirurgický výkon – „řez na kámen“ (vynětí kamene z močového měchýře) provedl chirurgický primář Dr. František Hauser, první éterovou anestezii vedl jeho asistent Dr. Cyril Heller pomocí „zvláštního nástroje k tomu účelu určeného“, který byl dopraven Vídně. Jednalo se o jednoduchý odpařovač, zřejmě podobný Mortonovu přístroji: skleněnou baňku s náustkem a koženými chlopněmi pro vdech a výdech. Operace trvala 5minut, pacient se ve zdraví probudil.

Důležitým mezníkem v rozvoji anestezie v Olomouci se stal rok l946. V této době  vedl chirurgickou kliniku prof. MUDr. Rapant, který chtěl začít s hrudní chirurgií (jmenovitě operacemi jícnu) a dobře věděl, že do této doby užívané anesteziologické techniky jsou pro další vývoj a rozmach olomoucké chirurgie nedostatečné. Rozvoj anestezie v zahraničí rozšířil značně pole působnosti chirurga a umožnil chirurgickou léčbu stavů ještě před nedávnem chirurgicky neřešitelných. Vyčlenil proto několik lékařů své kliniky, kteří se začali cíleně věnovat problematice anesteziologie. Na tříměsíční stáži v Londýně získal tehdy asistent MUDr. Šerý mnoho zkušeností a dovedností v anesteziologii: použití svalové relaxace, endotracheální intubace, infuzní terapie a v neposlední řadě pooperační rehabilitace.

Své zkušenosti v anesteziologii posléze postupně předával MUDr. Alfrédu Hirschovi, pozdějšímu prvnímu primáři anesteziologicko resuscitačního oddělení, MUDr. Adolfě Švébišové (později doc. Scheinarové, přednostce KAR FN Olomouc), MUDr. Polednovi, pozdějšímu primáři v Dolnom Kubíně a prvnímu autorovi, který publikoval zprávu o maligní hypertermii v souvislosti s celkovou anestézií..

V roce 1947 navštívili olomouckou chirurgickou kliniku američtí unitáři, lékaři – specialisté, vedeni chirurgem prof. MUDr. Braunschwigem. V týmu byl i otec světové anestezie prof. Rowensteen. Ten provedl v Československu snad první anestézii s endotracheální intubací, rozhodně však prof. Braunschwig spolu s olomouckými chirurgy provedl první pneumonectomii (odstranění plíce) v Československé Republice. Anesteziologický přístroj Haidbring, chirurgické nástroje a léky dodala UNRRA.

Anestezie tak ponenáhlu přecházela do rukou školených lékařů aby zajistila, jak říkával primář Hirsch „klidnou a bezstarostnou mysl chirurga.“ Koncem roku l947 se začal provádět na chirurgické klinice v Olomouc endotracheální způsob celkového znecitlivění s dýchacím okruhem, s řízeným nebo podpůrným dýcháním za použití intravenozních (Pentothal), inhalačních anestetik (éter,O₂+N₂O) a svalových relaxancií (Intocostrin, později Succinylcholinjodid, Procuran). Endotracheální rourky i biluminální Carlensova byly pryžové a používaly se opakovaně až do úplného zničení. Jediným monitorem byl anesteziolog, který sledoval pulz, krevní tlak, dýchání a barvu nemocného.

V Olomouci proběhly dvě pro anesteziologii životně důležité schůze. První se konala l6. 5. l952, kdy 44 lékařů – anesteziologů založilo Komisi pro anesteziologii při chirurgické společnosti ČLS J. E. P a druhá 23. 3. 1962, byla to 1. pracovní konference již samostatné anesteziologické společnosti. Zrodil se nový lékařský obor, zabývající se různými způsoby celkové i místní anestezie včetně předoperační přípravy a pooperační péče a později se rozšířil i na úsek resuscitační (v roce l971 přidala do svého titulu i resuscitaci).

1960 – vznikl anesteziologický ordinariát při chirurgické klinice FN Olomouc s ordinářem MUDr. A. Hirschem.

1965 – vzniklo samostatné anesteziologické oddělení s vedoucím prim. MUDr. Alfrédem Hirschem. Oddělení mělo pouze 3 lékaře, a proto zpočátku muselo být svěřováno vedení anestezie střídavě členům chirurgických klinik. Rovněž anesteziologických sester byl nedostatek, suplovaly je sestry sálové.
Byla zavedena řádná dokumentace všech anestézií, nové anesteziologické postupy, nová myorelaxancia, inhalační anestetika, intravenózní anestetika, potencovaná anestezie, neuroleptanestezie, řízená hypotenze a zaváděny novinky v neodkladné i dlouhodobé resuscitaci. Během 3 let se oddělení rozrostlo na 10 lékařů a 13 sester. Pouze dva lékaři byli muži, proto byli chirurgy pojmenováni „Fredies girls“ Prim. Hirsch byl bezesporu průkopníkem oboru, jedním z jeho československých zakladatelů, skvělým odborníkem a výborným učitelem.

1975 – byla otevřena lůžková část s pěti resuscitačními lůžky, jeho vedením a výukou lékařů i sester byla pověřena doc. Adolfa Scheinarová.

1981 – po odchodu prim.Hirsche do penze se stala přednostou ARO Doc. MUDr. Adolfa Scheinarová, CSc., která se zasloužila o vznik Kliniky anestezie a resuscitace FN Olomouc . Za jejího vedení začala modernizace přístrojové techniky na lůžkové i anesteziologické části a v roce 1992 byla otevřena ambulance pro léčbu bolesti. Klinika se rozrostla na 23 lékařů anesteziologů a 42 sester.

1994 – Doc. Scheinarová po odchodu do důchodu předala kliniku prim. MUDr.Oldřichu Markovi. Byla dokončena modernizace a unifikace přístrojového vybavení anesteziologické i lůžkové části kliniky. Byly zavedeny nové moderní postupy ve vedení celkové i regionální anestezie nejen pro operační, ale i pro jiné diagnostické a léčebné výkony. Rovněž byly rozpracovány postupy v anestezii a analgosedaci pro ambulantní výkony. Byly to především bronchoskopické výkony u dětí, premedikace dětí novými způsoby, awake – asleep – awake anestezie, analgosedace dětí během MR, CT vyšetření a řada dalších.

2008 – Po smrti MUDr. Marka v květnu 2008 byl vedením kliniky pověřen dosavadní zástupce přednosty pro LPP MUDr. Zdeněk Mrozek, Ph.D.

2009 – přednostou byl jmenován MUDr. Jan Neiser.